středa 2. srpna 2017

Návrat na místo činu

První příspěvek na tomto blogu vyšel před čtyřmi a půl lety.
Ani to nemusím hledat, protože mám pro to skvělou upomínkovou pomůcku – den narození mého synovce.
Půlroční pauza v publikování určitě nikomu ze čtenářů – i těch sporadických -  neušla, vždyť se to za předchozí čtyři roky nestalo nikdy.
Za ten půlrok jsem se snažila si urovnat pár věcí – jak další pracovní směřování, tak náplň volného času a s tím související reformace obsahu tohoto blogu.
  
Půlroční hibernace

Pamatujete si, že dřív, když jste na počítači klikli na „vypnout počítač“, tak tam byly jen dvě možnosti – vypnout nebo restartovat? Až později přibyl režim spánku a já si teprve nedávno všimla ještě další funkce - hibernace – aniž bych tušila, jakým je mezi tím vším rozdíl a k čemu je co dobré.
Když počítač uspíte, stačí vám jedno kliknutí a jste zpět na pracovní ploše. Počítač je však nutné nechat v síti a už se mi párkrát stalo, že jsem si zdánlivě uspaný noťas strčila do batohu a pak ho vytáhla nejen vybitý, ale ještě s vnitřkem tašky vytopeným asi tak na šedesát stupňů.. 
Návrat z hibernace není tak rychlý jako ze spánku. 
Až si řeknete, že to už jste ho mohli rovnou vypnout, jak dlouho to startuje. Jenže najednou se vám na ploše znovu otevře veškerá rozdělaná práce, což se hodí, pokud pracujete iks dní na jednom projektu a ten vyžaduje spoustu otevřených složek a stránek…
No a přesně k režimu hibernace bych přirovnala stav mého blogu během té doby, co nepřibyl žádný nový článek. Není to stejné, jako když nepřispějete dva týdny, zkrátka jako když ten počítač z režimu hibernace startuje znovu, tak i váš blog je zase na pomyslném začátku. Ale stejně jako vás operační systém vrátí k rozdělané práci, tak to samé vám nyní naservíruje váš blog. Stále tu jsou všechny vaše články a také všechny dosud nepublikované koncepty, kterých jsou třeba jako u mě za těch pár roků desítky a některé myšlenkově vůbec nezestárly, takže si říkáte, že je jednou dokončíte a pustíte do světa.
A co mě docela překvapuje - stále se mi neomrzela grafika, kterou na blogu vidíte. Asi to znamená, že má infantilní stránka nikam nedozrála. Tak třeba později - nějaké nápady už se tlačí.
Teď k tomu hlavnímu, k čemu se odhodlávám...

Hlavně si přestat lhát

Toto prohlášení mi jednoho dne před několika měsíci znenáhla samo naskočilo: Lžu.
A je horší lhát svým čtenářům nebo sama sobě?

A o čem to teď mluvím?
V první řadě lže můj profil v pravém horním rohu. Sice jsem ho někdy vloni aktualizovala, ale stejně mě pořád straší.

Vždyť co z té mé charakteristiky je pravda? A byla to vůbec pravda od začátku?
Od dětství si udržuji určité povědomí o své osobnosti – kdo jsem, co jsem, kam směřuji. Jenže asi za tím vším nevnímám, že co bylo, není permanentní. Někde jsem si přečetla, že svět kolem nás se neustále mění a ti, co se nemění s ním, ustrnou na místě. A to na mě přesně sedí.
Třeba: pořád o sobě prohlašuji, že jsem spisovatelka. Začala jsem s tím v sedmi letech a od té doby to považovala za jasně dané a za svůj osud, cestu, budoucnost. Při poslední aktualizaci profilu jsem nad tím opravdu důkladně uvažovala. Neměla bych to slovo dát pryč? Jenže jsem usoudila, že jí pořád chci být, i když už jsem od svých 16 let nenapsala ani stránku prozaického textu. Že už si nevyprávím své příběhy před spaním, jako jsem to dělávala dřív. Že psaní vytoužených románů odkládám na dobu „po diplomce“, „po vědeckém článku“ či „po disertaci“.
Nakonec jsem tam to slovo nechala, protože jsem si ho zadala jako výzvu a tak trochu jako sugesci: třebaže teď zrovna nejsem spisovatelka, někde v hloubi duše cítím, že můj čas přijde. A že když s tím přesvědčením budu žít, přijde to co nevidět. Navážu tam, kde jsem přestala. Ale zřejmě na to jen taková formulka nestačí.
Stejně tak nejsou pravdivé další věci – už vůbec neturistím. Na kole jsem za loňský rok byla jednou, letos jsem první vyjížďku uskutečnila teprve tento víkend (a má na tom lví podíl tento sebezpyt). Žádnou z těch činností se nemůžu ohánět jako svým koníčkem.
Zpočátku jsem tam měla napsáno, že se považuji i za malířku. To, že jsem prokreslila celé dětství už dnes nikoho nezajímá. Moje poslední dílo byl austenovský obraz, což byl vlastně pouhý výkřik do řady prázdných let, kdy už jsem si nečmárala snad ani po růžcích poznámkových sešitů.

Až teď jsem ale přišla na to, proč už nepíšu a nekreslím.

A že je to mnohem horší, než jsem si myslela. 
Dříve jsem to sváděla na nedostatek času, únavu, nesprávnou konstelaci povinností, nedostatek prostoru, nevyhovující pomůcky, bla bla bla. Průšvih byl jinde. Nebylo totiž co sdělit ani jednou z těchto činností. V mysli prázdno, žádné vlastní nápady, žádná inspirace, žádné osobité vidění světa.
Zjistila jsem totiž, že to já jsem prázdná. Skleněná nádoba, která čeká s otevřeným hrdlem, co do ní kdo nakydá. A co se do mě kydlo, to se zase později dalo vyšťourat ven. Někdy pěkně zkvašené. A to máme: mechanicky strávené vědomosti, cizí příběhy, instantní názory, předsudky, egoismus a tak dále.
 
Od začátku jsem chtěla, aby můj blog byl výkladní skříň mých koníčků, a teď mám pocit, že tím jediným se nikdy nestal. Ne že byste v něm nenašli vůbec nic, co by se tak dalo označit, ale více místa (a tím pádem i více práce) zabral balast, který ani nevím proč mi připadal hodný sdílení do světa. O tom, že jen samotná anotace blogu už mi připadá lhavá, už jsem psala. Připadalo mi, že jsem osoba rozličných a bohatých zájmů, a tak bych témata k psaní měla sypat z rukávu! Jenže s nynější rychlostí, kdy knížku čtu čtyři měsíce, na výlet se chystám dva, na kreslení půl roku a tak dále, je to dost obtížné.
Asi by to ty zájmy chtělo v první řadě trochu zjednodušit. Méně a kvalitněji. A nezacházet až tolik do minulosti, protože ty časy už se nevrátí.
Další smysl svého blogu jsem viděla v pozitivní inspiraci a motivaci a abych předala své zkušenosti, které mohou být někomu k užitku a které bych dříve v určitých situacích sama ocenila. Těch je ale pár za rok. A motivujte někoho jiného, když tu motivaci sami často ztěžka sbíráte.

Už tolikrát jsem si říkala, že nejsem spokojená s podobou blogu a jak bych chtěla, aby to mělo jiný řád a články působily úplně jinak. Nezdařilo se to nikdy a v posledních dvou letech bylo nejpracnějším článkem "shrnutí měsíce", který byl zároveň i tím nejplytčejším, co jsem vyprodukovala. Přitom jsem si na něm tak bazírovala – že je to odkaz i pro mne, abych za pár let měla přehled, deník, záznam. Vždyť si v historii blogu listuji tak často a pořád mě překvapuje, co tam nacházím!
Jenže tohle už není ono, už nejsem mladá studentka nadšená z každého zážitku.

Psát články o životě, byť ten můj vážně není nejakčnější, mě ale stále baví, protože je ráda čtu i jinde a také si často povídám sama se sebou a hraju si takové divadélko, že je ten monolog někomu určený. A je to pro mě taky skvělá terapie, protože přiznávám, že jsem trošku psycho a když své myšlenky pořádně nevyventiluji, tak jsem schopná si je nechat v hlavě znít dokolečka jako kolovrátek. Asi jako když máte někomu říct něco důležitého a máte strach, že při mluvení ztratíte niť, tak si to v hlavě či předříkáváním trénujete. V pubertě jsem si psala deníky a i ty byly psané s tím, že jsou určené ke čtení. Proč jinak vynakládat tolik energie? Někdo se ze svých myšlenek vypíše a pak papíry rituálně spálí. Já jsem naopak byla vždycky takový děsný archivář...

Na závěr tohoto návratového elaborátu bych chtěla smeknout svůj široký klobouk přede všemi, co píší pravidelně a jejich tvorba je stále naplňuje a drží si svůj úroveň. (Jmenovitě zdravím Andrejku!) Sama jsem si vyzkoušela, že to snadno jen vypadá. 
Na začátku si člověk říká, že když ten čas u počítače stejně tráví, tak může jen tak mimochodem něco prdnout na blog, vždyť na tom nic není! Ale je k tomu potřeba trocha organizovanosti, nálada, slina, připravené fotky, trpělivost na kontrolu, patlání se s prolinkováním na odkazy... Kdo blog píšete, tak to moc dobře víte. 

Jdu se do toho pustit. 
Užívejte si letní dny a budu opravdu moc ráda, když se mi ozvete, že tu (opět) jste!

6 komentářů:

  1. Milá Lucie, když mě Blogger po tak dlouhé době upozornil na tvůj nový článek, mé srdce zaplesalo. Mám tvůj blog ráda, dokonce moc ráda. Vždycky mi přišel velmi autentický, inspirativní a líbil se mi tvůj styl psaní.
    Myslím, že jsi velmi srozumitelně popsala co za tou pauzou bylo.
    Ale jako fanoušek tvého virtuálního alterega, tě můžu ujistit, že tvé články ani jakákoli jiná aktivita na sociálních sítích v posledním roce na mě nepůsobila prázdně, plytce ani jinak negativně.
    Ale chápu, že to co máme v hlavě se může od objektivní pravdy někdy velmi lišit.
    Nebuď na sebe tak přísná a do ničeho se nenuť. Piš a tvoř když na to budeš mít chuť, ne když máš pocit, že bys měla. :)

    Držím ti palce.

    Z.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Moc moc děkuju za takovou podporu, tohle tak úžasně nakopává! Nedokážu si ani odšroubovat ten stupidňoučký úsměv, který mi to namontovalo! Doufám, že Tě tedy budu těšit i nadále :)

      Vymazat
  2. Tolik sebekritiky...a tolik zbytečné. Je skvělý, když se člověk dokáže zastavit a popřemýšlet nad tím, nakolik má smysl to, co dělá. Ale ne vždy musí mít všechno smysl, někdy je důležité, když z toho má dobrý pocit hlavně ten "konající" a je jedno, jaký to zanechá "odkaz" těm ostatním. A taky se podepisuji pod komentář výše - piš a buď kreativní jen tehdy, kdy na to budeš mít náladu - pokud by ta hibernace měla být delší, holt se s tím smíříme, hlavně pokud budeš mít ty dobrý pocit ;-)
    Ale udělalas mi nesmírnou radost, že už jsi zas tu! :-)
    zazvorek

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Moc děkuju! Vynasnažím se si svůj vlastní dobrý pocit vždy dát na první místo.

      Vymazat
  3. Juchů! Konečně jsi zpět! :)
    Celou tu dobu jsem si říkala, kde je s tebou konec a nebýt instagramu, tak už snad vyhlásím celostátní pátrání. A tak čtu a hltám tenhle tvůj článek a najednou na konci koukám, ha odkaz. Tak kliknu a prokliknu se sama k sobě? Páni, moc ti děkuju za tvoje slova. Máš pravdu o tom všem, co jsi napsala. Je za tím fakt hafo práce a času a kolikrát to ani nikdo neocení... Teď si mě ale úplně nakopla, abych v tom nadále pokračovala, protože i pro mě je blog hlavně deník (a věř, že i já kolikrát bojuju se shrnutím měsíce, protože mi přijde, že prostě není co říct). Nějak jsem se ale naučila radovat se teďka z čehokoliv a to mi najednou přijde, že těch zážitků je tolik! No nic, už to asi ukončím...
    Chtěla jsem jen říct, že doufám, že ses nějak z toho splínu dostala a budeš psát dál, protože já se sem k tobě moc ráda vracím. Těším se na další nové články a ještě jednou moc děkuju :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Haaa, tak to mi udělalo radost, že to má na Tebe takový účinek! Ale vážně, sleduju, kolik toho publikuješ a je úplně jasné, že Tě všechno z toho baví. Určitě v tom pokračuj, protože tipy na knížky se nikdy neomrzí, Tvoje recenze jsou skvělé, no a zážitky z výletů, to přímo zvedá ze židle a nutí vypadnout někam do přírody.

      Vymazat