úterý 27. prosince 2016

Pes v bundě

Jaká to ironie, že nám veškerá skromná bílá nadílka zmizela právě na Štědrý den, obzlášť když vydržela už takovou dobu. Lidé si zřejmě bílé Vánoce nezaslouží.

Naštěstí tu mám alespoň pár vzpomínkových fotek z prvních mrazivých dnů. Už jsem také zjistila, že modrá obloha je nutností, jinak nevyfotíte vůbec nic - pohled z okna na sněhem a námrazou obalená křoviska může působit poeticky, ale pokud není doplňkem slunce a alespoň kus blankytu, z fotky je šedobílá šmouha.




úterý 13. prosince 2016

Listopad

...je již sice dávno ouvr, ale já o něm ještě nestihla sepsat pár vzpomínkových řádků.
Nevyhovuje mi, že je tu v posledních měsících článků stále méně a méně, když přitom ve mě kypí tolik nápadů a myšlenek, které bych sem chtěla nasázet!  
Přihodilo se to tak nějak přirozeně s mým celkovým ochladnutím ke světu sociálních sítí a ostatních digitálních světů. Dalo by se říct, že už se jim pro samý život nestíhám věnovat. Dříve jsem se cítila hrozně rozlítaná a uspěchaná, pokud jsem někde musela posedět či nějakému praktickému úkolu věnovat více času, než mi připadalo zdrávo. Na návštěvě u našich jsem nervózně poposedávala na gauči, při vaření oběda jsem myšlenkami popoháněla bublající směs v hrnci, aby už bylo konečně hotovo a já mohla spěchat dál. A přitom ve chvílích, kdy jsem seděla u počítače, probírala se všemi svými oblíbenými blogy a pročítala kdejaký článek, který na mě plivl generátor reklam, jsem žádný takový spěch necítila. 
Celé to bylo postavené na hlavu. Místo toho, abych si užila reálnou situaci, jsem užuž chtěla být u svého počítače, kde na mě čekala práce, kterou jsem přitom znehodnocovala nekonečnou prokrastinací. Kterou jsem si čas od času obhajovala tím, že přeci čtu i poučné a vzdělávací články!
Teď už jsem opravdu víc v klidu a cítím to na sobě - když mě něco vyruší z programu, necítím už žádné nutkání mít nečekaný nový úkol co nejrychleji za sebou.

Letošní podzim byl snad jako všechno ostatní, co se mi děje poslední dobou, co cítím, že prožívám naprosto jinak než dřív.
Od té doby, co jsem zpět v Aši a nechodím do žádné "práce", dostal můj život jiný rytmus, a tak vnímám jinak i své okolí. Chodím hodně na procházky se psem a trávím tak hodně času venku za denního světla, o čemž v totožném ročním období posledních čtyř let nemohla být ani řeč. Ráno jsem vstávala za tmy do práce a za tmy šla z kanclu domů.
A jak mě nakopl nástup na německou univerzitu, o tom už jsem se rozplývala.

Letos jsem si dosyta užila krásně vybarvené podzimní krajiny a prvních bílých namrzlých kopců, jak reálně, tak i z okna svého auta. Poslední dva roky jsem sice jezdila každý týden dálky, ale v pátek odpoledne, kdy jsem startovala, už se smrákalo, a o nedělích jsem se do Ústí vracela prakticky až v nočních hodinách. Zlatolisté stromy jsem tak obdivovala maximálně na obrázcích.
Samozřejmě, že jsem si na venčení psa nikdy nevzpoměla vzít foťák ani mobil, abych tu krásu mohla zkoušet zachytit. A možná, že to tím bylo o to hezčí - prchavý pohled na krásu, kterou se v tu chvíli pokochám jen já sama a na další možnost ji spatřit si počkám zase rok...

Přesně před měsícem jsem strávila prodloužený víkend v Mnichově, kam mě pozvala stipendijní komise, který podporuje mé studium v Německu. Chtěla jsem tomu věnovat samostatný článek, ale nebyla jsem tak nadšená... Téma celého víkendu bylo start-upy, což bylo úplně mimo zaměření všech přítomných. To by ale nevadilo - úvodní přednáška na univerzitě Ludvíka Maxmiliána v Mnichově naopak zaujala.

středa 23. listopadu 2016

Bayreuth a nástěnka cílů

I té nejoptimističtější duši občas zastagnuje akumulátor a pozastaví se nad svým snažením.
Každý je někdy energeticky v mínusu, a pak se často ptá sám sebe, k čemu se snaží a proč to všechno vůbec dělá.
Nebo je takovou otázkou úplně zaskočen!
Pro takové situace není na škodu si vytvořit plánek, manuál či seznam cílových položek. Takový dlouhodobější to-do-list. Diáře máme plné úkolů a povinností na každý den a podle rad chytrých motivačních příruček si některé večery před spaním poznamenáváme, co se nám povedlo. Kocháme se odfajfkovanými položkami (ano, přiznávám, začínají se mi v Keepu kupit, protože některé nejsem štonc úplně vymazat, jako by připomenutí toho, že je mám za sebou, něco dokazovalo!) a přitom jsme si kdysi předsevzali i nějaký vyšší cíl, ke kterému zatím vůbec netušíme, jak bychom mohli dojít.
Takže než takový energetický deficit přijde, raději si svou nástěnku udělám hned.
Štěstí přeje připraveným!


středa 16. listopadu 2016

Podzimní Eremitage

Eremitage v Bayreuthu je obrovský zámecký park na kraji města a nikdo, kdo tu žije, by ho neměl nechat bez povšimnutí, protože je to skvost. Vysokánské prastaré stromy a pečlivě upravené stromové podloubí, jehož stromy již také pamatují několik dekád, romantické stavbičky, kapličky, fontány...
Z fontán už jsme tedy nic neměli, protože byly nejen vypuštěné, ale všechny sochy již byly přikryté a také kvůli tomu nemělo valný smysl fotit klasické záběry, a tak jsem se soustředila jen na přírodní krásy :)
Možná, že o dva týdny dříve by to byl ještě úchvatnější zážitek, protože teď už bylo listí hodně opadané.




sobota 5. listopadu 2016

Říjen

Říjen byl krásný měsíc - podzim ve své nejbarevnější nádheře a mě začalo se studiem v Německu něco nového a nakopávajícího. Bylo mi ale celkově fajn na všech frontách... Hodně jsem vyvařovala polévky a pekla lepkavé koláče, s Járou jsem si našli čas na saunu i návštěvy čajovny, trávila jsem čas se svými kamarádkami, proboxovávala se pravidelnými sobotními hodinami tae-ba, poprvé vyzkoušela jógu, absolvovala spousta procházek se psem - zkrátka vyplněný a naplněný čas.


Na začátku října jsem šla v Aši k volbám a cestu do volební místnosti jsem míjela pomník Edvarda Beneše. Dost mě překvapilo, v jak zanedbaném stavu byl, ale zároveň jak krásně ironicky to k všeobecnému nezájmu lidí  o politiku pasuje...
Po pár dnech, když jsem jela kolem, tak již byly stromky zastřihnuté a u pomníku nové kytky, takže to možná í díky těm volbám někoho kompetentního praštilo do očí.



pondělí 31. října 2016

Bayreuth - malé srovnání

Celý Bayreuth je jedna velká placka, jen já musím vyhmátnout bydlení na jediném kopci! V Aši jsem žila téměř 20 let na krpálu a na dalších pak v Plzni a v Ústí, takže je mi to asi souzeno.

Ale zatím se na tom snažím hledat pozitiva. Holt až se budu každý večer trmácet s koloběžkou nebo pěšky do kopce domů, tak si na finálním půlkilometru trochu zpevním zadek. Ale jinak je to idylka – pod kopcem teče říčka směrem do centra a podél ní vede pohodlná cyklostezka. Okolí je plné malebných domků obklopených zahrádkami.

Zjistila jsem, že ač na mapě to vypadalo vzdáleněji, všechno zásadní mám pěkně při cestě – na konci cyklostezky, na niž se připojím asi půl kilometru pod svým kopcem, stačí vylézt pár schodů a jsem přímo před vysídleneckým archivem, kde mě čeká výzkum. Hned vedle archivu je pivovar bratří Maiselů! No a od pivovaru jen přejdete lávku a jste přímo ve starém centru města, kde najdete spleť klidných dlážděných uliček, krásné staré domky, obchody, kavárny, muzea, galerie a pořád je zde se na co dívat.








úterý 18. října 2016

První týden na Uni Bayreuth

Konečně jsem v Německu a cítím se být plně aklimatizovaná na školní prostředí. Ne tedy že bych byla z univerzitního prostředí vytržená kdovíjak dlouho, ale být zase na té studující straně barikády je paráda. V mém věku a po letitých zkušenostech už to sice není ten panensky vyjukaný zážitek, ale něco na tom je.

První týden "školy" byl ve znamení welcome weeku.
Podle výsledků německého testíku, který jsme si udělali doma přes internet, nás rozdělili na skupinky asi po 15 lidech a každou vedl jeden místní student, který povyprávěl co a jak a zodpovídal naše dotazy. Docela zajímavé bylo, že hodně těchto z 95% studentek bylo ruského původu a samy sem před několika málo roky přijely jako zahraniční studentky. Koordinátor zahraničního oddělení je vybral cíleně - moc dobře si totiž pamatují, jaké to je být příchozím cizincem.

Každý den odpoledne jsme měli tříhodinový seminář, kde jsme se seznamovali s chodem školy, kampusem, studijním systémem, městem a zemí. Mě to připadalo trošku natažené - všechny tyhle informace bych raději dostala zrychlenější formou během jednoho dne. A hlavně většinu z nich si člověk mohl nastudovat dopředu sám, takhle mi to připadlo, že jsme dopředu nemuseli pro svou dokumentaci hnout ani prstem a o své škole si předem nezjistit absolutně nic, protože vše nám bylo dopodrobna naservírované. Ale vzhledem k tomu, že 90% studentů jsou tu asijaté, v Evropě třeba ještě nikdy předtím nebyli a kulturní šok to pro ně může znamenat větší, tak těm to určitě užitečné je. A zaslechla jsem i názor, že takhle mají přijíždějící studenti pocit, že jsou tu vítaní a někdo se tu o ně opravdu zajímá.

Kampus je prostě boží, člověk se odsud nemusí hnout, protože je tu úplně vše, všude cyklostezky a celý kampus obléhá studentská vesnička, kde jsou koleje a různé malé obchůdky. Každá kolej má většinou max dvě patra a vlastní podzemní garáže. 

Tady máte jednu obzvlášť povedenou: