pátek 11. srpna 2017

Lucie od Červeného Mohanu // Lucie of Roter Main


Nezní to nijak poeticky, že?

Ale pokus popsat, co pro mě znamená říčka Roter Main, mě krátce přivádí ke vzpomínkám na Ústí – uvědomila jsem si tam vůbec, že jsem ho měla tak ráda především kvůli řece?

Voda mě fascinovala od dětství – vždy, když jsme někam cestovali, tak jsem měla přilepený nos na okně a každou chvíli povykovala – mami, koukej, rybník! Koukej, voda!

Žít co nejblíž vody, mít ve městě řeku nebo potok, nebo třeba zahradní jezírko! V dětství jsem hrozně ráda chodila k sousedům přes ulici, kteří na zahradě měli jezírko s vodotryskem a malým vodopádem, a doma hrozně otravovala, ať si ho uděláme taky.


Tekoucí voda má v sobě něco úžasně magického.

středa 2. srpna 2017

Návrat na místo činu

První příspěvek na tomto blogu vyšel před čtyřmi a půl lety.
Ani to nemusím hledat, protože mám pro to skvělou upomínkovou pomůcku – den narození mého synovce.
Půlroční pauza v publikování určitě nikomu ze čtenářů – i těch sporadických -  neušla, vždyť se to za předchozí čtyři roky nestalo nikdy.
Za ten půlrok jsem se snažila si urovnat pár věcí – jak další pracovní směřování, tak náplň volného času a s tím související reformace obsahu tohoto blogu.
  
Půlroční hibernace

Pamatujete si, že dřív, když jste na počítači klikli na „vypnout počítač“, tak tam byly jen dvě možnosti – vypnout nebo restartovat? Až později přibyl režim spánku a já si teprve nedávno všimla ještě další funkce - hibernace – aniž bych tušila, jakým je mezi tím vším rozdíl a k čemu je co dobré.
Když počítač uspíte, stačí vám jedno kliknutí a jste zpět na pracovní ploše. Počítač je však nutné nechat v síti a už se mi párkrát stalo, že jsem si zdánlivě uspaný noťas strčila do batohu a pak ho vytáhla nejen vybitý, ale ještě s vnitřkem tašky vytopeným asi tak na šedesát stupňů.. 
Návrat z hibernace není tak rychlý jako ze spánku. 
Až si řeknete, že to už jste ho mohli rovnou vypnout, jak dlouho to startuje. Jenže najednou se vám na ploše znovu otevře veškerá rozdělaná práce, což se hodí, pokud pracujete iks dní na jednom projektu a ten vyžaduje spoustu otevřených složek a stránek…
No a přesně k režimu hibernace bych přirovnala stav mého blogu během té doby, co nepřibyl žádný nový článek. Není to stejné, jako když nepřispějete dva týdny, zkrátka jako když ten počítač z režimu hibernace startuje znovu, tak i váš blog je zase na pomyslném začátku. Ale stejně jako vás operační systém vrátí k rozdělané práci, tak to samé vám nyní naservíruje váš blog. Stále tu jsou všechny vaše články a také všechny dosud nepublikované koncepty, kterých jsou třeba jako u mě za těch pár roků desítky a některé myšlenkově vůbec nezestárly, takže si říkáte, že je jednou dokončíte a pustíte do světa.
A co mě docela překvapuje - stále se mi neomrzela grafika, kterou na blogu vidíte. Asi to znamená, že má infantilní stránka nikam nedozrála. Tak třeba později - nějaké nápady už se tlačí.
Teď k tomu hlavnímu, k čemu se odhodlávám...

úterý 27. prosince 2016

Pes v bundě

Jaká to ironie, že nám veškerá skromná bílá nadílka zmizela právě na Štědrý den, obzlášť když vydržela už takovou dobu. Lidé si zřejmě bílé Vánoce nezaslouží.

Naštěstí tu mám alespoň pár vzpomínkových fotek z prvních mrazivých dnů. Už jsem také zjistila, že modrá obloha je nutností, jinak nevyfotíte vůbec nic - pohled z okna na sněhem a námrazou obalená křoviska může působit poeticky, ale pokud není doplňkem slunce a alespoň kus blankytu, z fotky je šedobílá šmouha.




úterý 13. prosince 2016

Listopad

...je již sice dávno ouvr, ale já o něm ještě nestihla sepsat pár vzpomínkových řádků.
Nevyhovuje mi, že je tu v posledních měsících článků stále méně a méně, když přitom ve mě kypí tolik nápadů a myšlenek, které bych sem chtěla nasázet!  
Přihodilo se to tak nějak přirozeně s mým celkovým ochladnutím ke světu sociálních sítí a ostatních digitálních světů. Dalo by se říct, že už se jim pro samý život nestíhám věnovat. Dříve jsem se cítila hrozně rozlítaná a uspěchaná, pokud jsem někde musela posedět či nějakému praktickému úkolu věnovat více času, než mi připadalo zdrávo. Na návštěvě u našich jsem nervózně poposedávala na gauči, při vaření oběda jsem myšlenkami popoháněla bublající směs v hrnci, aby už bylo konečně hotovo a já mohla spěchat dál. A přitom ve chvílích, kdy jsem seděla u počítače, probírala se všemi svými oblíbenými blogy a pročítala kdejaký článek, který na mě plivl generátor reklam, jsem žádný takový spěch necítila. 
Celé to bylo postavené na hlavu. Místo toho, abych si užila reálnou situaci, jsem užuž chtěla být u svého počítače, kde na mě čekala práce, kterou jsem přitom znehodnocovala nekonečnou prokrastinací. Kterou jsem si čas od času obhajovala tím, že přeci čtu i poučné a vzdělávací články!
Teď už jsem opravdu víc v klidu a cítím to na sobě - když mě něco vyruší z programu, necítím už žádné nutkání mít nečekaný nový úkol co nejrychleji za sebou.

Letošní podzim byl snad jako všechno ostatní, co se mi děje poslední dobou, co cítím, že prožívám naprosto jinak než dřív.
Od té doby, co jsem zpět v Aši a nechodím do žádné "práce", dostal můj život jiný rytmus, a tak vnímám jinak i své okolí. Chodím hodně na procházky se psem a trávím tak hodně času venku za denního světla, o čemž v totožném ročním období posledních čtyř let nemohla být ani řeč. Ráno jsem vstávala za tmy do práce a za tmy šla z kanclu domů.
A jak mě nakopl nástup na německou univerzitu, o tom už jsem se rozplývala.

Letos jsem si dosyta užila krásně vybarvené podzimní krajiny a prvních bílých namrzlých kopců, jak reálně, tak i z okna svého auta. Poslední dva roky jsem sice jezdila každý týden dálky, ale v pátek odpoledne, kdy jsem startovala, už se smrákalo, a o nedělích jsem se do Ústí vracela prakticky až v nočních hodinách. Zlatolisté stromy jsem tak obdivovala maximálně na obrázcích.
Samozřejmě, že jsem si na venčení psa nikdy nevzpoměla vzít foťák ani mobil, abych tu krásu mohla zkoušet zachytit. A možná, že to tím bylo o to hezčí - prchavý pohled na krásu, kterou se v tu chvíli pokochám jen já sama a na další možnost ji spatřit si počkám zase rok...

Přesně před měsícem jsem strávila prodloužený víkend v Mnichově, kam mě pozvala stipendijní komise, který podporuje mé studium v Německu. Chtěla jsem tomu věnovat samostatný článek, ale nebyla jsem tak nadšená... Téma celého víkendu bylo start-upy, což bylo úplně mimo zaměření všech přítomných. To by ale nevadilo - úvodní přednáška na univerzitě Ludvíka Maxmiliána v Mnichově naopak zaujala.

středa 23. listopadu 2016

Bayreuth a nástěnka cílů

I té nejoptimističtější duši občas zastagnuje akumulátor a pozastaví se nad svým snažením.
Každý je někdy energeticky v mínusu, a pak se často ptá sám sebe, k čemu se snaží a proč to všechno vůbec dělá.
Nebo je takovou otázkou úplně zaskočen!
Pro takové situace není na škodu si vytvořit plánek, manuál či seznam cílových položek. Takový dlouhodobější to-do-list. Diáře máme plné úkolů a povinností na každý den a podle rad chytrých motivačních příruček si některé večery před spaním poznamenáváme, co se nám povedlo. Kocháme se odfajfkovanými položkami (ano, přiznávám, začínají se mi v Keepu kupit, protože některé nejsem štonc úplně vymazat, jako by připomenutí toho, že je mám za sebou, něco dokazovalo!) a přitom jsme si kdysi předsevzali i nějaký vyšší cíl, ke kterému zatím vůbec netušíme, jak bychom mohli dojít.
Takže než takový energetický deficit přijde, raději si svou nástěnku udělám hned.
Štěstí přeje připraveným!


středa 16. listopadu 2016

Podzimní Eremitage

Eremitage v Bayreuthu je obrovský zámecký park na kraji města a nikdo, kdo tu žije, by ho neměl nechat bez povšimnutí, protože je to skvost. Vysokánské prastaré stromy a pečlivě upravené stromové podloubí, jehož stromy již také pamatují několik dekád, romantické stavbičky, kapličky, fontány...
Z fontán už jsme tedy nic neměli, protože byly nejen vypuštěné, ale všechny sochy již byly přikryté a také kvůli tomu nemělo valný smysl fotit klasické záběry, a tak jsem se soustředila jen na přírodní krásy :)
Možná, že o dva týdny dříve by to byl ještě úchvatnější zážitek, protože teď už bylo listí hodně opadané.




sobota 5. listopadu 2016

Říjen

Říjen byl krásný měsíc - podzim ve své nejbarevnější nádheře a mě začalo se studiem v Německu něco nového a nakopávajícího. Bylo mi ale celkově fajn na všech frontách... Hodně jsem vyvařovala polévky a pekla lepkavé koláče, s Járou jsem si našli čas na saunu i návštěvy čajovny, trávila jsem čas se svými kamarádkami, proboxovávala se pravidelnými sobotními hodinami tae-ba, poprvé vyzkoušela jógu, absolvovala spousta procházek se psem - zkrátka vyplněný a naplněný čas.


Na začátku října jsem šla v Aši k volbám a cestu do volební místnosti jsem míjela pomník Edvarda Beneše. Dost mě překvapilo, v jak zanedbaném stavu byl, ale zároveň jak krásně ironicky to k všeobecnému nezájmu lidí  o politiku pasuje...
Po pár dnech, když jsem jela kolem, tak již byly stromky zastřihnuté a u pomníku nové kytky, takže to možná í díky těm volbám někoho kompetentního praštilo do očí.